Láska přichází pozvolna 2. část

Do hotelu dorazily odpoledne. Aoi jako správný gentleman a šéf, šel pro klíčky od pokojů. Když se vrátil, měl ve tváři rozzlobený a nejistý výraz v jednom. „Vypadá to, že se spletly a rezervovaly nám jeden pokoj.“. „Jak jeden pokoj?“. „No když jsem tam přišel, dala mi jeden klíč. Ptal jsem se, co to má znamenat a nechal je to zkontrolovat. Řekly mi pokaždé to stejné.“ po svých slovech se podíval na kamennou tvář Aimi. Nebyl si vůbec jistý, co si vlastně myslí nebo co se jí honí hlavou a tak znovu přerušil ticho: „Mě osobně je to jedno, ale jestli chcete soukromí, půjdu a zařídím vám druhý pokoj.“. „Ne už nikam nechoďte. Moje postel bude ale u okna.“ řekla a unaveně se sunula ke schodům. Když si všimla jeho pohledu, dodala: „Jsem šíleně unavená a než by našli další pokoj, byla by noc.“. Aoi se nad tím zamyslel, ale potom jí musel dát za pravdu a rozešel se za ní. Cestou ještě vzal její kufr.

Aoi otevřel pokoj a pustil Aimi první. Ta se zastavila hned pár kroků od prahu. Právě si totiž všimla velké manželské postele. Aoi si ji všimnul vzápětí a rozesmál se na celé kolo. „Myslím, že v otázce postele je tohle jako odpověď.“. Aimi po něm hodila hnusný pohled, doploužila se k posteli a spadla na ni zády do matrace. Zavřela oči a spokojeně vydechla. „Jdu do sprchy.“ slyšela vzdáleně, ale nezmohla se na žádnou reakci. O minutu později nevěděla o světě, protože usnula.

Jakmile se vrátil Aoi z koupelny, všimnul si, že spí. Opatrně ji posunul dál na matraci a zakryl jí dekou, kterou našel poskládanou na křesle a zapnul si noťas. Ještě si všimnul, že se zavrtěla, lehla si na druhý bok a znovu usnula. Aoi dodělal svou práci na zítřek a taky se zachumlal do duchny. Po pár minutách usnul.

Aoie probudil brzo ráno pohyb v náručí. Zavrtěl se, nadechl se nosem, a když k němu připlula vůně vanilky, zarazil se. Otevřel oči a začal se rozhlížet kolem sebe. Začal si uvědomovat, že ta vůně není jeho, ale Aimi, která mu leží v náručí. Uvědomil si, že má kolem jejího pasu obtočenou ruku, druhou má podsunutou pod její hlavou a spojené v oblasti srdce. Tím pádem byl přilepený na jejích zádech.

Chvilku se rozkoukával a snažil se pořádně probudit. Potom ale zahájil operaci-dostat se od ní tak, aby ji nezbudil. Po chvilce se mu to povedlo. Ještě ji zabalil pevně do deky a až potom se odsunul na svou stranu postele. Po chvilce koukání do stropu se otočil a zadíval na její záda. Samotného ho to vyděsilo, ale potom se jen tiše zasmál, otočil se na druhý bok a znovu usnul.

Jako první se prudila Aimi. Protáhla se s tichým spokojeným zamručením a vyskočila z postele. Vzala si ručník, nějaké věci a zamkla se v koupelně. Aoi se probudil chvilku potom. Když se oba vypravili, čekala je nejprve porada s řediteli jiných společností a potom hned s novými sponzory.

Večer se oba unaveně svalily do postele, každý na svou stranu a ještě si v hlavách přehrávaly co se za celý den dělo. „Jste dobrá.“ pochválil ji, a když se na něho otočila, usmál se. „Jen doufám, že se jim to v hlavě rozleží a zítra podepíší smlouvu.“ projevila obavu. „Po té vaši řeči, nebudou váhat.“ ubezpečil ji s úsměvem. „Myslím, že půjdu do sprchy a rovnou spát.“ řekla a tak i udělala. Během 15 minut byla venku z koupelny a už se balila do deky. Aoi následoval jejího příkladu.

Další den podepsaly smlouvu, přiťukly si se sponzory na spolupráci a hned potom se už pomalu začaly rozcházet. Aoi i Aimi odcházely mezi posledními. Vyslechly si chválu a se všemi si podaly ruku. Z Bankoku odlétaly z dobrým pocitem.

Jakmile ale dosedly na půdu Japonska, zmocnil se Aimi špatný pocit. Hned jak vystoupila z letadla a vyzvedly si kufry, vylovila telefon a netrpělivě čekala, než to Hachiro zvedne. Po asi 5 minutách to vypnula a skousla si ret. Špatný pocit byl ještě silnější.

„Pane, nebude vám vadit, že pojedu hned domů. Mám špatný pocit a můj syn mi nezvedá telefon.“ doufala, že se nenaštve, protože ještě v letadle se domluvily, že pojedou do firmy a se všemi to oslaví. Chvilku se na ni zaraženě díval, než její slova pochopil: „Jistěže nebude. Měl bych o svého syna stejný strach. Jen jeďte.“ řekl přátelským hlasem. Aimi si oddechla, vzala si od Aoie svůj kufr a už spěchala k východu. Jen kývla na rozloučenou a s telefonem u ucha mluvila s taxikářem. Aoi tedy dorazil k firmě sám a společně se všemi si připil. Domů se dostal po půlnoci.

Aimi celou dobu v taxíku podupávala nervozně nohou a pořád zkoušela volat Hachirovi. Když se na konci ulice objevily v jejím zorném poli hasiči, okamžitě řekla, aby zastavil. Vyskočila z auta a rozeběhla se, kufr táhla za sebou. Rozhlížela se kolem sebe, nejprve si všimla hořícího domu, zamračila se a chtěla běžet dál a najít svého syna, když si uvědomila, že je to její dům. Pořádně v ní hrklo a byla ještě vyděšenější. „Hachiro! HACHIRO!“ křičela z plných plic a pořád se rozhlížela. Naštěstí si ho všimla u auta záchranářů sedět vzadu s nohama dolů. Právě ho ošetřovali. Pořádně se jí ulevilo a běžela za ním. Hachira si jí všimnul, když byla od nich kolem 20 metrů. Usmál se, a když doběhla, nechal se vtáhnout do náruče. Aimi poděkovala paní, která mu ošetřovala ruku a okamžitě se začala vyptávat: „Co se tady stalo? Není ti nic?“. „Ne mami není mi nic.“ řekl a zadíval se na ni. „Když jsi mi nezvedal telefon, měla jsem strach. Tohle mi už nedělej ano?“ řekla už s úsměvem, dala mu pusu do vlasů a znovu pevně objala. „Mami? Ty se nezlobíš?“ zeptal se nejistě. „Hlavně, že jsi ty v pořádku. Můžeme jít třeba do bytu nebo najdeme jiný dům.“. „Mami … já, byl jsem to asi já. Já si po dlouhé době zapálil svíčku, tak jak to děláš ty a zapomněl jsem ji sfouknout. Probudil mě až kouř. Já … rychle jsem vzal z tvého šuplíku doklady a tvůj počítač. Vím, že je pro tebe důležitý. Já… moc se omlouvám…“rozplakal se a zabořil nos do jejího ramene. Aimi se jen smutně usmála, pevně ho objala a přes jeho rameno se dívala, na jejich hořící dům. „Všechno zase bude dobré.“ zašeptala mu do ucha.

Jeden z hasičů se s ní ještě domluvil na pár věcech: „Máte kam jít? Měli byste se pořádně vyspat.“ doporučil Aimi jeden z hasičů. Potom jí podal ruku a odešel.

„Hachiro?“. „Hm.“. „Pojď, půjdeme do nejbližšího hotelu a zítra už něco vymyslím.“ něžným hlasem protnula ticho, co mezi nimi panovalo. Jen se na ni usmál. Zabalila Hachira do svého teplého svetru, který vytáhla z kufru, protože měl jen pyžamo a vykročily směrem k centru.

Ubytovaly se a oba unaveně lehly do postelí. Hachiro usnul hned, ale Aimi nemohla ještě dlouho zabrat. V hlavě jí vířily myšlenky, které jí nedaly spát. Až k ránu se jí povedlo usnout, ale to jen na dvě hodinky.

Hned jak se probudila a snědla lehkou snídani, kterou nachystal Hachira, začala jednat s pojišťovnou. Pochodovala sem tam po pokoji, ve tváři rozzlobený výraz. Hachira seděl na parapetu u okna, v klíně knížku a díval se na ni.

Když konečně zavěsila, posadila se unaveně na jednu z postelí a dala hlavu do dlaní. Hachira jí chvilku pozoroval, než odložil knihu a přisedl si. „Mami.“ řekl povzbudivě a pevně ji objal. Aimi ho pohladila po vláskách a musela se usmát. „Všechno bude dobré viď?“ zeptal se. „Jistě.“ odpověděla pevně. „Teď mi ale musíš trošku pomoci, ano?“ když uviděla přikývnutí, pokračovala: „Ty teď koupíš všechny noviny, které nabízejí reality. A já obvolám pár známých, jestli o něčem nevědí.“ rozdala úkoly, dala Hachirovi peníze a on odběhl do nejbližší trafiky a do obchodů. „A ještě si kup něco na sebe.“ Zavolala, než nadobro zmizel. Potom Aimi zvedla telefon a začala postupně vytáčet všechny čísla v telefonu.