Aimi postupovala seznam až dolů a postupně ztrácela naději.
Jediná čísla, které přeskočila, byl její šéf a kamarádka se kterou se pohádala
a už nikdy neusmířila. Když jí zbývalo poslední číslo, sedla si zničeně na
postel, zašeptala tichou modlitbu a číslo vytočila. Po pár minutách hovoru to
vypnula a zklamaně vydechla. „Sakra.“ ulevila si. Dala hlavu do dlaní a chvilku
tak zůstala. Poslední číslo, které jí zbývalo, bylo šéfa.
Hachiro vešel do dveří a uviděl svou mámu sedět na posteli:
„Co se stalo.“ měl strach a přisednul si k ní. „Nikdo o ničem neví“
zašeptala a podívala se na něho. „Ani já neměl štěstí. Několik inzerátů jsem
sice našel, ale většina bude volná až za měsíc.“. „Ještě je tady jedna možnost
a to můj šéf. Kdysi se bavil se svým synem v kanceláři o nějakém
apartmánu. Moc se mi mu ale nechce volat.“ zašeptala. „Mami, musíš to alespoň
zkusit.“ dodával jí odvahy a strkal jí do ruky telefon. Další den v tomhle
hotelu trávit nechtěl, natož měsíc. „Tak fajn.“ rezignovala. Našla číslo a
stiskla vytáčení.
Po asi 10 minutovém hovoru, kdy ho ujistila, že je Hachiro
v pořádku a ona taky, mu nastínila situaci. Okamžitě jí nabídnul pomoc. Domluvily se, že
za půl hodinky je bude čekat před hotelem, tak ať se sbalí.
„Pomůže nám.“ řekla jen a podívala se na svého syna. Ten
okamžitě svou mámu pevně objal. „Sbal si věci, za chvilku je tady.“ řekla.
Hachiro tedy na nic nečekal. Mámě taky pomohl a už stály před hotelem.
Za chvilku u nich zastavilo černé auto, ze kterého vystoupil
Aoi. Měl na sobě jeany a košili na které měl vyhrnuté rukávy. Aimu ho přejela
očima od hlavy až k patě a naklonila hlavu na stranu: „Jestli jsem volala
nevhod tak se omlouvám, jááá…netušila jsem…“hned ale byla přerušena. „Ne
nerušila jste, byl jsem v zahradě.“ přerušil ji a dál nerušeně dával kufr
do kufru auta. „Aha.“ pípla. Aoi otevřel dveře ke spolujezdci a Hachirovi
naznačil, že si má sednout dozadu. „Děkuju, zachránil jste nás“ještě se
nadechovala, že něco řekne, ale byla zase přerušena: „Nemáte mi proč děkovat.“
utnul to s úsměvem a mile se na ni podíval. „Volal jsem synovi, jestli
přespává v apartmánu. Totiž bydlí tam přes prázdniny, aby nemusel být se
mnou doma. Teď jsem se ale dozvěděl, že odlétá za svou mámou do Paříže. Na celý
měsíc, takže ho budete mít jen pro sebe. Jen bych vás měl upozornit, že tam
občas přespávám, když jedu za známými do města.“ povídal. „To nevadí.“ okamžitě
reagoval Hachiro. Aimi se zmohla jen na úsměv.
Projížděly čtvrtí, kde v životě nebyla, natož bydlela a
tak se rozhlížela kolem. Aoi se jejich reakcí jen usmál a zajel na příjezdovou
cestu k jednomu z domů. „Tady nás necháte bydlet?“ vypadlo
z Hachira a už nadšeně vystupoval. „Hachiro.“napomenula ho. On si
z toho ale nic nedělal a dál se rozhlížel: „Hele mami, v blízkosti je
zelený park, můžeš chodit běhat a cvičit Taichi.“ukazoval za ně a nadšeně
poskakoval. „Přestaň tam poskakovat a pojď pomoci z věcmi.“ řekla místo
odpovědi a dala mu do rukou tašky.
Společně vyjely do určitého patra a Aoi vytáhnul
z kapsy klíče. Když otevřel, ocitly se ve světlé předsíňce s botníkem
se světlého dřeva a ve stejné barvě i šatník. Vyzuly se a pokračovaly dál do
obýváku, kterému panovala velká sedačka s křeslem a skleněným stolkem. Zleva
do místnosti svítilo slunce přes francouzské okno a před nimi byly troje dveře.
„Ty dveře úplně nalevo je pokoj Rukiho, mého syna. Uprostřed většinou přespávám
já a pokoj vpravo je volný. Za vámi je ještě zařízená kuchyně.“ popsal Aoi.
„Beru si pokoj úplně vpravo.“ zavolal Hachira a už se tam hnal si ho
prohlídnout. Aimi se na Aoie vděčně podívala a usmála se: „Nevím, jak vám to
oplatím.“ zašeptala vděčně a udělal pohyb, že ho chce obejmout, ale v čas
se zastavila. „Počkejte a kdy budete spát vy? Říkal jste přece, že tady
přespáváte?“Aoi se na ni jen podíval a usmál se. „Když tak přespím na gauči.“
skončil tuto diskuzi. „Tak já vás tady nechám, ať si můžete vybalit. Jinak
lednička je plná.“ dodal, než se rozloučil.
Aimi zamířila rovnou k sedačce a posadila se.
Rozhlížela se kolem a usmívala se. Jakmile se trochu vzpamatovala, ještě
nahlídla do pokoje Hachira, než nakoukla do pokoje, kde bude spát ona. Byl to
celkem velký pokoj s širokou postelí, komodou naproti postele a velkou
vestavěnou skříní. Vybalila si těch pár věcí a potom začala kuchtit. Najedly
se, a když byl večer, zalehly.
Hned druhý den musela Aimy do práce. Nechala Hachirovi
vzkaz, že oběd má v ledničce a odešla. „Dobré ráno.“ pozdravil ji Aoi,
tentokrát v obleku a poprosil ji o kávu. Když mu ji donesla, okamžitě se
začal vyptávat: „Je všechno v pořádku? Nic tam nechybí?“. „Ne všechno je
víc jak super. Jen jsme se zapomněli dohodnout na nájmu. Nemůžeme tam být
zadarmo.“ odpověděla. „Víte co, budu si rovnou nějakou částku brát
z výplaty, co říkáte. Tak budete mít klid a nemusíte na to myslet.“
navrhnul. Aimi se na moment zamyslela, ale potom s úsměvem přikývla. Potom
si šla po své práci.
Skončila kolem desáté večer. Domů se dostala během deseti
minut a rovnou se svalila na sedačku vedle Hachira. „Jak ses dneska měl?“
zeptala se unaveně svého syna. „Dobře, věděla jsi, že je na kabelovce tolik
programů?“ tahle odpověď se ale Aimi nezdála. Hachira se moc na televizi
nedíval, byl raději s kamarády venku. „Hele, doufám, že se celý den
nekoukáš na televizi.“ řekla nebezpečně. „Ne mami, byl jsem celý den venku
s kluky.“ řekl a dál jedl brambůrky a díval se na film.
Aimi si oddechla a šla se raději umýt. Ten film, na který se
díval, byl totiž hrozný. Hned po sprše zalezla k sobě do pokoje a zapnula
noťas. Po asi třech hodinách práce šla spát. Ani neslyšela Hachira, kdy zalehl.
Jednoho dne se tam objevila nečekaná návštěva. Hachiro byl
právě s kamarády venku a Aimi v práci, když se objevil Ruki. Dal si
věci k sobě do pokoje a hned potom nahlédl do ledničky, že něco zakousne.
Zarazil ho ale obsah. Byla tam samá zelenina, jogurty a v miskách saláty. Zamračil
se a rozhlédl se kolem. Až teď si všimnul kytky ve váze postavené
v obýváku, misky ovoce na stole v kuchyni a další kytky na pultu.
Potom si ale musel plácnout do čela. Taťka mu přece říkal, že tady někdo bydlí.
Nakonec si vytáhnul energy drink a sednul si k televizi.
Netrvalo dlouho a v zámku zarachotily klíče. Za moment
se objevil v obýváku Hachira. „Ahoj Ruki.“reagoval překvapeně. „Ahoj. Tak
ty tady bydlíš?“ zeptal se. Hachira si k němu přisednul, než odpověděl:
„Hm. Jsem tady s mamkou. Shořel nám totiž dům.“ řekl se sklopenou hlavou.
„Mamka pořád hledá byt, ale je to těžší, než jsem myslel.“ řekl už o poznání
veseleji a zvednul se, že si půjde pro pití.
„Dost mě překvapilo, když mi táta řekl, že tady bydlíte. Ani mým
přátelům to nedovolil, maximálně tak přespat po party.“ řekl Ruki. Hachira se
nad jeho slovy zamyslel: „Tak proč to dovolil mámě?“ řekl překvapeně. „To
musíme zjistit.“ řekl pevně Ruki.
Aimi se objevila ve dveřích zase po desáté hodině. Vyzula se
a unaveně vydechla, až potom si všimla kluka, co seděl vedle jejího syna. „Ahoj
mami.“ vyskočil okamžitě Hachiro. „Tohle je Ruki.“představil ho, prcek se
postavil a podaly si ruce: „My se přece známe z firmy.“ usmál se na ni.
Aimi se usmála zpátky a zamířila do kuchyně. Cestou si mnula krk. „Večeřeli
jste kluci?“ zavolala na ně, když si všimnula netknuté večeře. „Jo.“ přešla jí
jednohlasná odpověď. „Fakt? Já jen, že oběd i večeře jsou netknuté.“ reagovala
překvapeně a podívala se na ně se zvednutým obočí: „No tak ven s tím.“ když
oba mlčeli, už zvýšila hlas: „Hachiro!“. „Dobře přiznávám se. Já.. si něco
koupil. Ale bylo to za moje penízky a ty si přece můžu utrácet, jak chci a …“.
Aimi se na něho dívala teď už s úsměvem, než ho přerušila: „Fajn, fajn.
Nelíbí se mi ale, že utrácíš, šetříš si na cestu do Evropy.“ řekla. Nechala ty
dva být a sama si něco nachystala. Potom zmizela u sebe.
Ruki ji celou dobu pozoroval pohledem, než zmizela za
dveřmi. „Máš starostlivou mámu.“ řekl jen tak mimochodem Ruki. Hachira se jen
usmál. „Na to si za chvilku zvykneš.“ prohlásí a znovu se zahleděl na film.
Žádné komentáře:
Okomentovat